Online: /


Fokker Dr.I (D)



Fokker DR.I byl odpovědí na specifikaci Idflieg pro vývoj trojplošného stíhače podobného anglickému Sopwith Triplane. DR-1 byl vyvinut a postaven v rekordně krákté době šéfem vývoje Fokkeru, Rheinholdem Platzem, na základě standardních konstrukčních zvyklostí tohoto výrobce. Trup DR.I sestává z rámu ze svařených ocelových trubek.



Aerodymanické řešení umožňovalo snadné řízení. Osa podvozku byla aerodynamicky kapotována pro další zvýšení vztlaku. Vrtule průměru 2,62 m byla poháněna motorem Oberursel 110 hp - kopie motoru Gnôme - který dodal na svou dobu vyjímečný výkon ve stoupání v nízkých a středních výškách. Malý, lehký, dobré manévrovací schopnosti. Nepostrádá tradiční výztužné dráty, které mohly být během boje ustřeleny.

Propracovaná aerodynamika umožňovala stíhači DR-1 vyjímečnou obratnost. Rychlost však nebyla vysoká. Dostup trojplošníku však nepřevyšoval 4.000 metrů, což je o 2.000 metrů méně, než SPAD nebo Se5A. Tato kombinace hlavních znaků z něj dělalo vyjímečné letadlo v přímém boji.



Do služby byl nasazen na konci srpna 1917. Piloti jako Werner Voss ukázeli, co by letoun mohl v boji dokázat. Voss pilotoval prototyp a sestřelil s ním 10 britských letadel za 6 dní vzdušných válek v září roku 1917. Bohužel, ani tento Fokker nebyl bez chyby a mnoho pilotů včetně Heinricha Gontermanna bylo sestřeleno. I přes zdokonalení konstrukce si trojplošník Fokker DR.I již nikdy svou vynikající pověst mezi německými letci nezískal zpět. Z jednotek první linie byl vyřazen v květnu 1918. Pak sloužil v jednotkách domobrany a několik exemplářů bylo přiděleno školám stíhačů. Bylo vyrobeno pouhých 320 exemplářů Fokker DR.I a asi by tento typ zapadl do anonymity nebýt jistého barona von Richthofen...

Legenda zvaná "Rudý Baron"

Dne 21. dubna 1918 byl sestřelen nejúspěšnější stíhací pilot 1. světové války, eso všech es, Manfred von Richthofen. Byly i doby, kdy smrt se teprve létat učila. A německý pilot Manfred von Richthofen, protivníky přezdívaný "Rudý baron" podle červeného zbarvení svých letounů, patřil k těm, kdo toho učedníka s kosou sedlal nejlépe. Od září 1916, kdy se stal příslušníkem první čistě stíhací jednotky Jasta 2 pod velením Oswalda Bölckeho, až do svého konce v dubnu 1918, kdy již sám byl velitelem Jasta 11, sestřelil 79 letadel Dohody (podle jiných pramenů až 81). Pro německý národ, důkladně zpracovaný nacionalistickou propagandou, se stal nepřekonatelným idolem, pro anglické, francouzské, belgické a americké piloty pak přímo ďábelským protivníkem.



Manfred von Richthofen se narodil 2. května 1892 v Kleinburgu u Schweidnitz (nyní Svidnice ve Slezsku), kde rodina vlastnila panství. Roku 1911 vstoupil do 1. hulánského pluku "Císař Alexandr III", avšak záhy po vypuknutí války se nechal přeložit k letectvu. Od roku 1915 sloužil napřed jako pozorovatel, posléze jako pilot dvoumístných pozorovacích a bombardovacích strojů. V srpnu 1916 se na kovelském letišti (ruská fronta) setkává s Oswaldem Bölckem, který se jako jeden z prvních německých pilotů soustředil na vzdušné stíhání, tedy na ničení protivníkových letounů, a po všech polních letištích hledal další piloty pro tento "džob". Nabídl jej i von Richthofenovi a ten s nadšením přijal.

Vstoupil do nově zformované Bölckovy Jagdstaffel 2, vyzbrojené již jednomístnými letouny, kde jedinou zbraní byly pevně fixované kulomety, pálící dopředu v ose letounu. Pilot tedy musel zaměřovat celým letounem a umění leteckého souboje spočívalo ve zdánlivě jednoduché úloze - dostat se za ocas protivníkova stroje a naopak, nepustit jej za záď vlastního letounu.



Prvními čistě stíhacími letouny, na nichž von Richthofen létal, byly Albatrosy D.I a D.II, a když po srážce 28. října 1916 Bölcke umírá, má budoucí legenda na svém kontě již 6 vítězství a stává se oficiálně leteckým esem (na název eso měl právo pilot, který sestřelil nejméně 5 strojů protivníka). Jeho hvězda stoupá strmě vzhůru. V listopadu, za pár týdnů, dociluje jedenáctého vítězství. A to ne ledajakého, neboť jeho obětí se stává major Lanoe G.Hawker, nositel DSO a nejvyššího britského vyznamenání Victoria Cross. Právě po tomto vítězství se von Richthofen rozhoduje vyjít z anonymity a nařizuje pozemnímu personálu natřít horní plochy svého letounu na rudo (jiné prameny uvádějí, že jeho stroje byly celé červené, ale fotografie vypovídají proti tomu). Rodí se legenda Rudého barona.



V lednu 1917 je navržen na nejvyšší vyznamenání vilémovského Německa, Pour le Mérite. To již létá na Albatrosu D III ze základny v Douai. Leč ani jemu se nevyhýbají nehody. 24. ledna 1917 sestřeluje sice anglický FE 2b, avšak při tomto osmnáctém vítězství praská spodní křídlo jeho zbrusu nového Albatrosu (častá vada tohoto jinak velmi úspěšného stíhacího letounu). Má štěstí, podaří se mu nouzově přistát, avšak vyděšen nehodou přechází na jiný typ, na stíhací Halberstadt D II.

V březnu 1917 je již samostatným velitelem a podaří se mu ke své letce Jasta 11 dostat mladšího bratra Lothara, který se též vypracoval na vynikajícího stíhače. Nastává období, kdy osedlaná smrt mu nejvěrněji slouží. Německé letouny jsou technicky dokonalejší než stroje Dohody a Rudý baron této výhody plně využívá. Zakládá si fotoalbum svých obětí a kolekci výrobních štítků, ať už z draků či motorů sestřelených protivníků.



Všechna tato vítězství jsou pochopitelně v německém zázemí propagandisticky využívána a není divu, že von Richthofenovy dovolenkové pobyty doma se mění v národní pouti. V květnu 1917 je na počest von Richthofena uspořádána v Kolíně nad Rýnem kolosální recepce. Při průjezdu Berlínem je pozván na návštěvu vrchního velitelství a hodnostně nižšího rytmistra uctivě doprovází sám generál von Höppner, velitel letectva. Vlak, jímž cestuje, očekávají na každé stanici stovky obdivovatelů a samotný vagón obléhají davy ctitelek. Doma, ve Svidnici, pracuje Rudý baron na knize Der Rote Kampflieger (Rudý bitevní letec) a v přestávkách koná přehlídky mládeže, jež ho chodí obdivovat až na rodné sídlo. Vyšetří si čas i na lov, aby neztratil přesnou mušku, zkouší nové experimentální letouny a v červnu se vrací zpět na frontu.

Smrt, kterou nyní sedlá, bere na sebe podobu Albatrosu D V. Leč zdá se, že ona dáma s kosou počíná na svého oblíbence žárlit a 6. července 1917 vyhazuje Rudého barona ze sedla. Při souboji s britským FE 2d je sice letoun 20. perutě RFC sestřelen, avšak jeho pozorovatel, poručík Woodbridge, má též dobrou mušku. Jedna kulka z jeho pozorovatelského kulometu Lewis tečuje hlavu von Richthofena. Ten ztrácí vědomí a nabývá je zpět ve výši 150 metrů. Přistává již bezpečně, i když tvrdě. O hranu kokpitu si k poraněné hlavě ještě hmoždí pravou ruku. Ještě stále má štěstí, ještě stále ho kmotřička s kosou potřebuje, ještě se ve vzduchu nezabydlela tak, jak si sama přeje.



Von Richthofen je napřed léčen ve svatomikulášské nemocnici v Courtrai a posléze poslán jako rekonvalescent domů na doléčení. K letce Jasta 11 se vrací za tři týdny a o měsíc později, 28. srpna 1917, přebírá letoun, jenž završí jeho legendu a jemuž se zase on stane legendou - famózní trojplošník Fokker Dr.I. Od tohoto okamžiku řekne-li se Fokker Dreidecker, vybaví se každému, kdo se byť jen otře o leteckou historii, jméno Richthofen a zase naopak. Používá stroje výrobních čísel 425/17, 152/17 a 102/17. Právě na posledně uvedeném dociluje 4. září šedesátého prvního vítězství. V bojovém hlášení uvádí: "... společně s ostatními pěti letouny své letky jsem byl zapleten do boje s anglickou perutí jednomístných Sopwithů. V 3500 metrech jsem zaútočil na jeden z nepřátelských strojů, který byl po chvíli nucen přistát poblíž Bousbecque. Ještě předtím, než nouzově přistál, nepřítel postřeloval naše kolony, aby nakonec rozbil svůj stroj o strom..."



V tomto případě anglický pilot, jímž byl poručík A. F. Bird z 61. perutě RFC, přežil zřícení svého Sopwith Pupu bez jediného škrábnutí a snad proto se na společné fotografii se svým přemožitelem docela spokojeně usmívá. Navíc ví, že ho čeká bujná večerní party, neboť von Richthofen patří k těm letcům, kteří přímo rigorózně dodržují nepsané pravidlo tehdy ještě částečně rytířské války - uspořádat na počest sestřeleného protivníka velkolepou pitku se šampaňským a pak teprve předat znovu přemoženého protivníka vojenské policii, aby mohl být dopraven do zajateckého tábora.



Přes zimu 1917/18 navštěvuje Rudý baron letecké továrny Pfalz, aby se seznámil s prototypy jejich stíhacích strojů, které mají zvrátit technickou převahu Dohody, k níž, i přes nasazení vynikajícího Fokkerova trojplošníku, došlo v létě 1917. Souboje s anglickými letouny Sopwith Camel (proslulý Velbloud) a hlavně S.E.5 a S.E.5a jsou stále obtížnější. Přesvědčuje se o tom i Lothar von Richthofen, který po jednom takovém souboji se vrací s posledními silami na základnu. Je vážně poraněn v obličeji a jeho starší bratr a současně velitel jej v nemocnici denně navštěvuje. Uzdravený Lothar již nebude mít příležitost tuto péči svému bratru oplatit. Aspoň ne živému, neboť míra štěstí Rudého barona je vyčerpána. Smrt se již naučila létat, nepotřebuje nadále žádného učitele. Zbrojovky na obou stranách fronty chrlí nyní tisíce vojenských letadel a letecké školy stovky a stovky pilotů. Osmnáctiletých chlapců s ještě dětskými obličeji, pro něž jména jako Bölcke, Voss, Immelmann a Richthofen na jedné straně, a jména Ball, Nungeser, Fonck, Mc Cudden, Navarre a Guynemer na straně druhé, představují božstva. Tam, kde ještě před rokem vládla rytířskost a mezi nemnoha protivníky rozhodovalo výhradně letecké umění a přesné oko, panuje nyní váha masy a vypočítaný kalkul strojové války. Souboje jednotlivců nahrazují koordinované údery stovek strojů a na takové obloze pro Manfreda von Richthofena není místo.



Při pronásledování poručíka Wilfreda Maye z 209. perutě RFC 21. dubna 1918 se za von Richthofenův Fokker Dr. I dostává další pilot na Sopwith Camelu, kapitán A. Roy Brown od téže peruti. Chce pomoci kolegovi v tísni a zahajuje palbu na trojplošník Rudého barona, který přechází do střemhlavého letu, aby se roztříštil o povrch louky v údolí řeky Sommy, nedaleko cihelny, jejíž objekty dodnes stojí při silnici spojující osady Bray a Corbie. Těla i vraku se zmocňují australští vojáci, kteří mají obsazený přilehlý terén, a oboje přemisťují na letiště 3. perutě Australského leteckého sboru v Poulainville.



"Ať jeho tělo nese šest kapitánů", volá Frontibras v závěru Hamleta, a přesně v tomto shakespearovském duchu jsou pohřbeny i ostatky von Richthofena. Též jeho rakev je na hřbitov v Bertangles nesena šesti kapitány, veliteli nejbližších anglických a australských perutí. Třikrát zazní nad čerstvým rovem čestná salva z pušek elitní jednotky Australian Rifles. Poté je do záhlaví vetknut kříž, vyrobený z oříznuté čtyřlisté vrtule, jenž se téměř ztrácí za pyramidou věnců a kytic.



Britský tisk píše: "Richthofen je mrtev. Všichni letci se budou radovat nad zprávou, že byl vyřazen z bojů, ale nebude mezi nimi ani jediný, kdo by si nepřipomněl, že zemřel odvážný a šlechetný duch. Kdokoli by byl hrdý na to, že zabil Richthofena v boji, avšak každý příslušník Královského leteckého sboru může být hrdý i na to, že měl možnost si s ním potřást rukou poté, co jeho přičiněním padl do zajetí".

Legenda vrcholí !

Trosky Richthofenova Fokkeru jsou doslova rozebrány a rozřezány na suvenýry, které legenda Rudého barona mění na relikvie. Nejvíce jsou ceněny oba kulomety Spandau, jež dnes patří k nejzajímavějším exponátům Australského leteckého muzea. Kousky plátna z potahu, společně s fotografií Rudého barona, zarámovány do zdobných rámečků, se po válce stěhují na krbové římsy mnoha anglických a australských farem (a dnes jsou vydražovány za horentní sumy na aukcích sběratelů militárií). Poněkud jiný suvenýr si vyrábí australský voják George Tibbets. Kus překližky z vraku ořezává do rozměru pohlednice, ihned na ni píše správu o smrti Rudého barona a polní poštou jej zasílá své ženě do Nového Jižního Wallesu. Dnes patří tento suvenýr do sbírky jistého amerického sběratele.



Německo zachvacuje vlna smutku

V roce 1925 nechává nejmladší Richthofen, Bolko, převézt bratrovy ostatky do Německa. Umístěny do nové zinkové rakve, hodlá je rodina pohřbít do rodinné hrobky ve Svidnici. Zde již odpočívá otec Albrecht, ale také prostřední bratr Lothar, jenž se stal obětí leteckého neštěstí 4. července 1922. Leč pohřeb se stává státní záležitostí a zájmy rodiny musejí jít stranou. 18. listopadu 1925 je tělo Manfreda von Richthofen dopraveno do Berlína, 20. listopadu vystaveno na katafalku v kostele Gnadenkirche a posléze s plnými státními poctami za přítomnosti státního prezidenta maršála von Hindenburga pohřbeno na hřbitově Invalidů. Za rok kryje hrob plochý náhrobek, leč ani pak nemá Rudý baron klid. Legenda musí žít, legenda se musí obnovovat. Po nástupu Hitlera k moci nemohou nacisté při budování Luftwaffe nechat ležet ladem takový kapitál, jaký představuje Richthofenovo jméno. Roku 1937 nechává Göring postavit nad hrobem mohutný náhrobek a jeho jménem nazývá ne už letku, nýbrž celou stíhací eskadru nově vybudované Luftwaffe. Avšak ani záštita legendárního jména není schopna zabránit, aby na jaře 1945 vraky Messerschmittů a Focke-Wulfů s emblémem rudého R ve stříbrném poli neležely bezmocně roztroušeny po všech letištích Evropy.



Leč legenda je legendou proto, že nikdy nezaniká. Ani Bundeswehr si nemůže dovolit pominout jméno Richthofen. V šedesátých letech je toto jméno propůjčeno nově zformované stíhací eskadře, vyzbrojené americkými letouny F 104 Starfighter, a na její základně ve Wittemunde vzniká malé Richthofenovo muzeum. Obsahuje toliko zlomek památek na velikou stíhací legendu, nebo' zámeček Svidnice byl koncem 2. světové války vypleněn Rudou armádou.

Ale ani to ještě není konec legendy Rudého barona. Příběh pravděpodobně vůbec nejlepšího stíhacího pilota v dějinách letectví, jakým von Richthofen bezesporu byl, nedává i nadále historikům a ctitelům spát. Bylo-li již vše řečeno o životě, zůstává ještě smrt. Jak již bylo uvedeno, zásluhy o sestřelení Rudého barona se přičítaly kapitánu Brownovi. Leč on nebyl jediný, kdo na červeně zbarvený trojplošník 21. dubna 1917 pálil. Vzájemné pronásledování všech tří letounů se totiž odehrávalo v tak malé výšce, že německý letoun bylo možno účinně ostřelovat i ze země. A australští vojáci na březích Sommy tak činili a někteří byli i přesvědčeni, že Rudý baron byl sestřelen jejich palbou. Již zmíněný výrobce suvenýrů George Tibbets to přímo na svou kuriózní pohlednici napsal: ...sestřelen kulometnou palbou 18. australské pěší brigády.



V roce 1969 se rozhodl vnésti jasno do celé záležitosti americký major J. O'Dwyer, záložní důstojník USAF, sám aktivní pilot a letecký akrobat. Požádal o spolupráci tým lékařů, patologů a kardiochirurgů, a shromáždil všechna dostupná hlášení o leteckém souboji mezi Mayem, Richthofenem a Brownem. Porovnáním a rozborem původního hlášení, které Brown nadiktoval ihned po návratu z letu, a jeho pozdějších publikací dospěl major O'Dwyer k názoru, že Brownovo tvrzení o sestřelu odporuje jeho líčení o pohybu letounů a principům balistiky. Jestliže v prvním hlášení Brown uvádí, že střílel po červeném trojplošníku, který "šel dolů po vertikále", neznamená to ještě, že Brown byl skutečnou příčinou konce Rudého barona. Detailním rozborem pohybu obou letounů O'Dwyer dokázal, že ač Brown po Richthofenovi střílel, jeho palba se o pár sekund opozdila, takže to nemohla být střela z jeho kulometu, která Richthofenovi prostřelila srdce. Právě polohu střelného kanálu této jediné osudné střely pokládá O'Dwyer za rozhodující důkaz proti Brownovi. Všichni vojenští lékaři, kteří ohledávali tělo se shodli na tom, že dráha střely vedla zezadu dopředu a zprava doleva. Rudý baron byl tedy zasažen do pravé poloviny zad na úrovni devátého žebra a střela vyšla z těla na prsou v blízkosti levé prsní bradavky. Zranění vedlo do dvou sekund ke smrti. Jestliže kapitán Brown ve své publikaci, uveřejněné na přelomu let 1927/28, uvádí, že poté co dávka střel šla podél a do trupu červeného trojplošníku, se jeho pilot otočil a ohlédl, nemohla to být ani jedna z těchto střel, jež by ukončila jeho život. Nemůžete zkrátka udělat takový pohyb s dírou ráže 0.30 v plících a srdci, tvrdí MUDr. Joseph P. Shea, kardiochirurg nemocnice sv. Vincenta v Bridgeportu, stát Connecticut, jeden z lékařských expertů, jehož si O'Dwyer zvolil jako odborného konsultanta.

Neznamená to, že by Brown byl lhář. Naopak, jeho další líčení dává klíč k záhadě. Poté se zachvěl a jeho tělo v kokpitu skleslo, uvádí Brown. Je-li tedy tento popis přesný (a proč by nebyl), musel být von Richthofen zasažen až v tomto okamžiku a vzhledem k natočení těla při ohlédnutí a vzhledem k poloze letounu, zasažen ze země! Vyděšen proudem střel z Brownova kulometu, který se náhle začal kolem něho valit, se instinktivně ohlédl, aby si upřesnil polohu nového protivníka a přitom byl zasažen. Kdo byl tím čarostřelcem? Pravděpodobně někdo z australských pěšáků, jehož jméno nám ale už historie nikdy neprozradí.



A tím legenda jménem Rudý baron dospívá ke svému vrcholu. Vždyť legendární rek nemůže být zabit obyčejným člověkem, smrt idolu musí být přece záhadná a zapříčiněna neurčitelným a neúprosným Osudem. Tím se Manfred von Richthofen řadí k jiným mýtickým hrdinům, osamělým bojovníkům, jako byl Parsifal, Roland, Siegfried či Lancelot. Bezesporu stejně jako oni vynikal osobní statečností, byl mistrem svého řemesla a nikdy neporušil svérázný rytířský kodex stíhačů 1. světové války, ne nepodobný tomu, jímž se řídili jeho středověcí předchůdci. Pravda, jeho legenda byla podnícena nacionalistickou propagandou vilémovského Německa, avšak to, co ji vyživilo do skutečné velikosti, byl mýtus neporazitelnosti, jenž přisoudili Richthofenovi jeho protivníci. To, že jako jediné německé eso z prvé generace německých stíhačů se dožil masových leteckých bitev roku 1918, vedlo jeho protivníky k otázce, zda za řízením rudě pomalovaných letounů sedí skutečně jen člověk. Tak vznikl onen mýtus neporazitelnosti, na který je lidská paměť citlivá od věků, a to bez ohledu na to, na čí straně hrdina bojuje. Bezesporu von Richthofen původem, vychováním a koneckonců i chováním byl velkoněmecký šovinista, který se beze zbytku řídil dvěma hlavními příkazy pruského důstojníka - sloužit a neptat se, avšak bylo by zpozdilé vyčítat mu jeho nacionalismus, neboť jeho svět nic jiného než právě nacionalismus neznal. To až pro nás, poté co v tomto století padlo kvůli nacionalistickým idejím nadarmo přes sto milionů lidí, žádná omluva neexistuje.

Epilog: O tom, že jatka 1. světové války dokázala pohnout i nacionálně omezeným duševním obzorem Manfreda von Richthofen, svědčí poslední odstavec z jeho knihy Der Rote Kampflieger:
"Po každém boji ve vzduchu je mi strašně u srdce. Jsou to patrně následky mého zranění na hlavě. Jakmile vystoupím z letadla na pevnou půdu, snažím se, abych se dostal mezi čtyři stěny, nechci nikoho vidět a nic slyšet. Myslím, že to je pravá skutečnost, a nikoli, jak si lidé ve vlasti představují, s jásotem a řevem, všechno je mnohem vážnější, zatvrzelejší…" (Manfred von Richthofen: Rudý bitevní letec, L. Mazáč, Praha 1941).

Manfred von Richthofen řekl o DR.I : "Stoupá jako opice a řídí se jako ďábel !".



Technické parametry Fokker Dr.I:

Motor Oberursel 110 hp
Rozpětí 7,20 m
Délka 5,77 m
Plocha křídel 18,70 m2
Hmotnost 590 kg
Posádka 1 osoba - pilot
Rychlost max. 180 km/h
Dolet 1h30´´




Prosím, ohodnoťte výše uvedený příspěvek známkou jako ve škole. Díky.

   



Prameny :
Encyklopedie letadel světa - David Donald (český překlad 1999)
http://storage.mfa.free.fr/FokkerDRI.html
http://jolly.roger.3.free.fr/Fokker.htm
http://avions.legendaires.free.fr/dr1.php
http://www.oldweb.unas.cz/FOKKERDR1.HTML
http://www.militaria.cz/index.php?ac=clanek&idcl=248&idkat=14&uin=f0e6d4d271e3

Další odkazy :
http://www.fbest.wz.cz/modely/FokkerDrI.html
http://vinar.cz/modelmag/view.php?cisloclanku=2004051101

Přeložil a zpracoval : Jirka, 19.1.2005